Prohlídka hradu Žebráka

Žebrák
Žebrák a Točník
Okno z Žebráku

Z kdysi vznosného hradu, někdejšího panského a později zeměpanského, tedy královského sídla, toho do dnešních dob mnoho nezbylo. Již zdálky je však patrná mohutná hlavní věž, která je dnes přístupná jako rozhledna – a pokud vám nestačí prohlídka samotného hradu, vždycky máte možnost ocenit alespoň výhled na jeho okolí, který se vám ve všech sto osmdesáti stupních naskytne z věžního vrcholku.

Žebrácké proměny

Žebrák se rozkládá na úzkém skalním výběžku přímo nad vsí Točník, která se rozrostla z jeho někdejšího podhradí. Málokdo si možná na první pohled uvědomí, že budovy, ležící u silnice přímo naproti zřícenině, stály kdysi uvnitř hradeb a náležely k hradu. Později zde byl zřízen pivovar a dnes tu sídlí například obecní úřad a kafé bar Bárka, kde mohou znavení výletníci usednout nejen u šálku kávy. Domy byly ovšem mnohokráte přestavěny, takže s původní hradní architekturou dnes nemají mnoho společného.

Na starých obrazech vás jistě zaujme, jak zásadně se proměnila Žebrácká scenérie za posledních sto let. Ještě v 19. století se tehdy prakticky holý hřeben, na kterém byly jasně patrné zbytky zdí a budov, jako poloostrov tyčil uprostřed vod. Na Stroupínském potoce, který obloukem obtéká Zámecký vrch, byly totiž zřízeny dva velké rybníky, které tvořily úctyhodný vodní příkop. V místech dnešního kamenného můstku, který musíte překročit, když se blížíte k hradu od města Žebrák, se nacházela hráz horního rybníka a zároveň hradní brána. Druhá brána, směrem na vesnici Březová, byla za příkopem, přetínajícím skalní bradlo mezi dvěma hrady.

Vnitřní hrad

Pokud vás zajímá samotný vnitřní hrad, musíte se vydat cestou, která ze silnice odbočuje vpravo ještě před kamenným můstkem – obloukem vás přivede k Žebráku z druhé strany. Ovšem chcete-li jít zkratkou, můžete vylézt i po příkrém svahu k hradu přímo od silnice.

Když se dostanete blíž, zjistíte, že z hradu přeci jen zbylo ještě o trochu víc, než jen majestátní věž. Na severním svahu se mezi stromy krčí zbytky menší věže, čnící dnes zhruba do poloviny své někdejší výše; trojici doplňovala ještě západní věž, z té jsou však již patrné jen základy. Na východ od velké věže se táhnou zbytky obytného paláce, ze kterého dodneška zbyla jen jakási terasa, sloužící jako odpočívadlo před výstupem na rozhlednu, a severní zeď, v které je ještě zachováno několik oken.

Na věž

Sotva se trochu rozhlédnete, jste již neodvolatelně puzení vzhůru na věž: však je také hlavní a téměř jedinou atrakcí hradu: v průměru má úctyhodných 11 metrů a skálu, na které byla postavena, převyšuje o 20 metrů. Začátkem dvacátého století byla zachráněna před hrozícím zřícením a přeměněna na rozhlednu, takže na rozdíl od úředního sluhy Schottnera, který počátkem století devatenáctého pracně lezl dovnitř, hledaje poklad, aby ovšem nalezl jen lidské kosti, můžete využít pohodlného schodiště. Eskalátor to pravda není, ale lepší než lézt po laně.

Po schůdkách vyjdete k brance, která byla původně padacím můstkem napojena na dnes již neexistující první patro paláce. Skrze mříž v podleze pak můžete nahlédnout do někdejší hladomorny, jejíž dno je v hloubce přibližně devíti metrů. Odtud se asi opravdu těžko utíkalo. Nicméně dolů do hlubiny schody nevedou a pokud jste nepřišli na svatého Rufa a nečekáte, že se vám otevře skrytá komnata s hodujícím králem Václavem, zakončíte svoji návštěvu hradu nejspíš přeci jen výhledem z vrcholku věže.